On: "Bolelo Tě to?" Ona: "Co?!" On: "Když jsi spadla z nebe"

Únor 2007

Láska je..

9. února 2007 v 23:06 | MaCicKa009 |  Smutné povídky..:-*
Láska je někdy jenom proto stálá, že její trny pronikly příliš hluboko do živého a každý pohyb je bolestný. H. Berlioz

Tiše seděla v rohu místnosti. Nevnímala bolest čerstvých ran. Nevšímala si pramínku krve, který se řinul přes její obličej a špinil jí šaty. Možná že byla na bolest zvyklá, nebo jen neměla sílu cokoliv udělat. Za ty roky utrpení už byla zvyklá na všechno. Na bolest i strach. Štiplavý pach krve i slanou chuť slz. Přitom nikdy nedokázala říct dost. Ani jemu, ani své lásce, kterou k němu chovala. A přitom ho i nenáviděla. Za každou ránu, kterou jí dal, za každý slib, který nesplnil, za každé milování, které ji tolik bolelo… Věděl, že jí ubližuje. Stejně tak věděl, že ji neztratí, protože nikdy nedokáže zvítězit nad svou vlastní naivitou. Pořád si říkala, že všechno bude zase dobré, jako to bylo na začátku, než se kvůli své lásce vzdala všeho, co měla. Ona byla jeho trofej, kterou si ukořistil a myslel si, že je samozřejmostí. Ale nikdy ho nenapadlo, že není trofeje bez vítězství a vítězství bez boje.
Jak tam tak seděla, vzpomněla si na vše co měla. Své přátele, rodinu, práci… Proč se všeho musela vzdát? Odpověď znala, ale nechtěla si přiznat, že ona je ten slaboch, že se nedokáže postavit, za svou svobodu… Hlavou se jí honily tisíce myšlenek, když v tom uslyšela klíče chrastit v zámku. Prudce se postavila. Začala se zmateně rozhlížet a něco hledat v pokoji. Ani nevěděla co hledá, jednala zkratovitě. Když v tom našla malý revolver, který dostala od svého otce, když se stěhovala do jiného města. Měla jej mít na sebeobranu, a tak jej také hodlala použít. Otevřela krabičku s náboji a tři zandala do zásobníku. Odjistila zbraň a vydala se vstříc svému osudu.
Ve dveřích spatřila svého milovaného, který už se nadechoval, aby ji mohl přivítat zraňujícími nadávkami, ale všiml si zbraně v její ruce. Mlčel, jen se jí díval hluboko do očí. Jeho výraz byl zmatený, ale jakoby do jisté míry říkal "Chápu to…" Ticho narušilo cvaknutí. To odjistila kohoutek. Zvedla zbraň a namířila. Bylo to naposled, co viděla svou lásku. Oba plakali. Přes celý dům se ozval hlasitý výstřel. Jedna rána, která ukončila utrpení. Po tváři jí stekla poslední slza, než se zhroutila k zemi. Teď konečně byla volná. Mohla se po dlouhé době zvolna nadechnout a běžet. Bežela co jí síly stačily, až se mohla dotknout toho oslnivého paprsku bílého světla.

Povídka o dívce..mooc hezká

9. února 2007 v 23:04 | MaCicKa009 |  Smutné povídky..:-*
Stříbrným prachem sypu tvoje tělo,
stříbrným prachem já dávám svoje slovo.
Přijdu a ty mě čekat nebudeš,
smrti vstříc pro lásku, půjdeš,
ve hvězdách dávno psáno jest,
že osudem tvým je má bolest.
Stříbrným prachem sypu tvoje tělo……

* * *

Chodila ulicemi svého města a čekala. Chodila do parku a doufala. S nadějí vyhlížela každý nový den. Při východu slunce vzala svůj kabát, na rohu si koupila kávu a sušenku a pak jen čekala na lavičce dlouhé hodiny.
Občas se jí zdálo, že je blízko. Srdce se jí pak divoce rozbušilo a v žaludku cítila slabounká motýlí křídla. Zklamání a žal, to nebyl on.

* * *

Maminka jí jednou vyprávěla, že když uslyší cinkání, jemňounké a tiché, je někde na blízku anděl. Dlouho si přála jej uslyšet, napínala uši a občas i plakala, ale v tichosti jejího pokoje brzy zapomněla a zase naslouchala…
Věřila ještě dlouho po tom, co přestala být dítětem. Nezapomněla ani když její maminku odvezli do nemocnice a ještě ten večer jí viděla usmát se naposledy. Nezapomněla ani tehdy, když se s otcem přestěhovali do nového města a ona ztratila kamarády. Nezapomněla ani tehdy když ho potkala, zapomněla tehdy když ho ztratila…

* * *

Procházela ulicí, ve která bydlela a tak jako všichni ostatní i ona spěchala. Přidala do kroku i když autobus měl jet až za hodinu. Dlouhý kabát měla rozepnutý a s jejími vlasy si hrál vítr. Šeptal jí do uší své vyprávění o stříbrném prachu, ale ona ho nemohla slyšet. Procházela parkem a obdivovala podzimní barvy stromů. Zastavila se aby se rozhlédla, konečně pochopila že má ještě čas. Dívala se na fontánu a vzpomínala jaké to tu bývá v létě, když všude kolem je slyšet křik dětí, jejich smích. Čas se jí zastavil.
Náhle do ní někdo vrazí, už není v parku sama. Několik lidí tudy prochází směrem k nádraží a mezi nimi je i ten zvláštní chlapec. Podívá se na něho a on její pohled oplatí. Cítí uvnitř sebe lehké zatřepetání křídel, to jako když motýl vylézá z kukly. Usměje se na něj, jeho modré oči jsou jí tak blízké a přesto.
Čas se opět pohnul, spěchající lidé procházejí parkem, zamrkala - je pryč.
Rozhlíží se, ale marně. Je v parku sama. Vítr si hraje s jejími vlasy a šeptá jí do uší. Motýl uvnitř se probouzí a touží zase ho spatřit.

* * *

Probudila se do jarního dne, slzy které v noci stékaly na polštář a slova která slyšely jen stěny pokoje jsou minulost. Je nový den a ona se usmívá. Slunce se prodírá skrz závěsy a dobývá se k ní. Dnes ho pustí dovnitř, protože dnes se něco změní, cítí to.
V koupelně si umyje vlasy a pečlivě je vyfouká fénem. Oblékne si šaty a vyjde ven.
Všude je ruch, auta projíždějí ulicí a lidé procházejí obchody, občas něco koupí a nebo prostě jen okukují výlohy.
Míří k parku a tam někde u žaludku cítí, jak ten motýl zběsile mává křídly. Zahlédne ho, srdce buší a tluče jako zvon. Už z dálky se na něj usmívá a on jí vidí, zdálo se jí to? Ne, i on se dívá.
Jde přímo k němu, všichni někam spěchají, přechází ulici.

* * *

Protlačí se davem lidí semknutých blízko u sebe a poklekne u ní. Dotkne se její ruky, nepouští. Na její tváři je úsměv, dívá se na něj. ,, Jsi to ty,´´ řekne mu. Přikývne, stisk ruky ochabne.
V dálce je slyšet siréna.

* * *

Nevnímá nic než jeho, topí se v modrých očích a neslyší pískání pneumatik. Auta do sebe naráží, to řidič strhnul volat,ale nestihl to včas.
Náraz, bolest, pád…
Auto pak ještě naráží do dodávky zaparkované před klenotnictvím, ta se prudce otočí a její obsah se sype ven.
Vánek jí cuchá slepené vlasy, šeptá jí příběh o stříbrném prachu. Z dálky je slyšet cinkání, tiché a jemné…slyší ho.

best

6. února 2007 v 9:20 | MaCicKa009 |  Zamilované obrázky :-*