On: "Bolelo Tě to?" Ona: "Co?!" On: "Když jsi spadla z nebe"

Červenec 2008

Minulost?

24. července 2008 v 22:45 | MaCicKa009 |  K zamyšlení
Někde jsem zaslechla: Neztrácej čas nad minulostí, ale žij dneškem a přemýšlej nad budoucností!
Sama sebe se dokola ptám proč já? Proč pořád vyhrabávam staré vzpomínky, proč? Proč je to tak těžký zapomenout? Proč se mi zdá o lidech, který jsem ztratila? A proč znova neseberu odvahu a znovu tu skládačku nedám dohromady? Snažila jsem se vše vrátit, ale každý mi nohy podrazil… A já už to nedokážu znova… Už na to nemám sílu… Možná je to chyba, možná osud! Já už nechci žít v minulosti!

čas2

24. července 2008 v 22:43 | MaCicKa009
Čas plyne dál a dál a svět kolem se mění a otáčí, barvy poletují vzduchem a jednou se zastavíte a říkáte si, kam ten čas zmizel, kam se poděl? V mysli zůstávají jen vzpomínky, ty, které si chcete uchovat vám nikdy čas nevezme...

Čas

24. července 2008 v 22:42 | MaCicKa009 |  K zamyšlení
Den..., co je den? To je jen čas. Čas který utíká různě a přitom stejně!
Když máme někoho, s kým je nám dobře a máme si s ním stále co říct, tak chvíle s tím dotyčným utíkají strašně rychle a my si někdy přejeme, aby se čas alespoň na malou chvíli zastavil, abychom si mohli ten krásný okamžik dostatečně vychutnat. Ale to nelze!

Nelze nic vrátit, nelze zastavit čas a nadechnout se, rozmyslet si co řekneme či uděláme. A možná, že je to tak dobře, protože kdyby člověk mohl zastavit čas, nikdy by se nepohnul z místa.

Čas dělíme na hodiny, minuty, vteřiny, ale také na minulost, přítomnost a budoucnost. Na minulost buď vzpomínáme, snažíme se zapomenout nebo s ní prostě žijeme. Přítomnost? S ní žít musíme! A budoucnost? Tak tu neznáme a to je to krásné, proto žijeme - pro budoucnost... Budoucnost, kterou neznáme!

Princové a princezny..

24. července 2008 v 22:39 | MaCicKa009
Když jsem byla malá, věřila jsem na pohádky. Já byla krásna, blonďatá princezna a na světe bylo spoustu pricnů a princezen. Všude plno smíchu, dobré nálady,zářícího slunce! Krásný svět! Dokonalý svět! Teď tu stojím o pár let starší. Růžové brýle plné naivity jsem vyměnila za brýle dioptrické. Mé vlasy už nejsou blonďaté,ale dlouhé a hnědé. A můj sen, že jsem princezna? Dávno se rozplynul.Také jsem zjistila, že nemá cenu hledat nějakého prince! Princové přece neexistují!! Lidí, kteří mi ublížili je hodně. Možná i proto se dívám na svět pohldem pesimisty.Bůh asi chce, abych potkala pár nesparávných lidí, abych až konečně potkám toho pravého věděla, že mám být vděčná. A taky vím, že nesmím přestat věřit lidem. jen musím bý více opatrná, komu uvěřím přísště.myslela jsem, že život je pohádka, jenže myslela jsem totiž v tom je ta potíž!

Odpusť mi to

24. července 2008 v 22:38 | MaCicKa009
stojím tu už věčnost...tady kde se kapky deště rozprsknou na desítky drobných kapiček a vytvoří na trávě nádherné korále.Déšť mi stéká po vlasech a rychle promáčí mé šaty...promrzlá na kost tu stojím..stojím a nejsem schopná udělat jediný krok.Bosýma nohama se pomalu propadám do promáčené půdy.Kdesi zahřmělo...taková nádhera...ale já přesto nemůžu být z té krásy šťastná...jenom hledím naproti do okna jestli nezahlédnu obrys tvé postavy...Ale i kdybych tě zpatřila...nemůžu...nemůžu i říct to všechno co mě trápí.co mě tíží na srdci jako veliké a těžké balvany.Proč?asi mi to nedovolí moje svědomí...nedovolí mi říct že tě pořád miluju...Miluju tě k zbláznění.vím, už jednou jsem tě opustila...ale pochop.já jsem musela...ty víš proč...odpustíš mi vůbec někdy?miluju tě...křičím ale nikdo mě neslyší...přes hromy na obloze...měla bych se bát té bouřky...zimy...blesků...ale ničeho se nebojím tak jako temnoty v mém srdci...tak prosím...odpusť:'(

každý se ptá

24. července 2008 v 22:36 | MaCicKa009
Každý se ptá, co Tě trápí, když se mračíš.
Každý se ptá, proč smutnou tvář v dlaních ukrýváš.
Hloupé je vzpomínat, když můžeš znovu začít,
hloupost je sedět sám v koutě a jen se litovat.

Každý ví, že za chyby se platí,
přesto i kdybys stokrát chtěl, nezapomeneš,
když ze světa se ztratí ten,
koho v hloubi duše nenávidíš a přesto miluješ.

Pozdě litovat, vždyť ze vzpomínek žít se nedá,
směješ se, přesto že chceš plakat,
Tvá duše je bolavá a bledá.

Každý se ptá, proč se směješ,
proč bolest svou nedáš na sobě znát.
Nechápeš to? Ne? Ani nemůžeš,
je těžké umět radost předstírat!

když

24. července 2008 v 22:33 | MaCicKa009 |  K zamyšlení
Když jsem Tě poprvé viděl,
celý jsem zkameněl při pohledu na Tebe
Když jsem Tě potkal po druhé,
jako šílený jsem s Tebou mluvil.

Když jsem se konečně odvážil se Tě dotknout,
byl jsem mimo realitu.

Když jsem Tě poprvé políbil,
zjistil jsem, že Tě opravdu miluji.

o čem že ten život vlastně je?

24. července 2008 v 22:33 | MaCicKa009 |  K zamyšlení
O čem že to ten život vlastně je?
Proč v životě nemůžeme zažívat jenom samé krásné chvilky?Proč zažíváme bolest?
Možná právě proto,že by jsme si věci v životě všechny neuvědomavali,přehlíželi ty krásné vzpomínky,prožitky které nás životem provází.

PRAVDA

24. července 2008 v 22:29 | MaCicKa009 |  K zamyšlení
Žil jednou jeden malý chlapec, který měl velmi špatnou povahu. Otec mu dal do kapsy hřebíky a řekl mu, ať vždy, když se rozzlobí, zatluče hřebík do plotu vzadu za domem. První den chlapec zatloukl 37 hřebíků. Za několik týdnů se naučil kontrolovat svůj hněv. Zjistil, že jednodušší je ovládat zlost, než zatloukat hřebíky. Nakonec přišel den, kdy se chlapec ani jednou nerozhněval. Řekl to otci a ten mu navrhl, aby vždy, když se celý den nerozzlobí, vytáhl jeden hřebík. Dny míjeli a chlapec po čase mohl říct otci, že v plotě nezůstal ani jeden hřebík. Tehdy vzal otec chlapce za ruku a odvedl ho k plotu. Tam mu řekl: Udělal jsi dobře chlapče, ale podívej se na ty díry v plotě. Ten plot už nikdy nebude takový, jaký byl. Když řekneš něco ve zlosti, zanechá to stejné jizvy, jako když zabodneš do člověka nůž a vytáhneš ho. Nezáleží na tom, kolikrát řekneš lituji, rána stále zůstává. Rána způsobená slovem bolí víc, než fyzický úder. Přátelé jsou vlastně velmi vzácné drahokamy. Rozveselí tě, když máš starosti a vždy jsou ochotni otevřít ti své srdce.

Já Tě milovala...

24. července 2008 v 22:23 | MaCicKa009 |  K zamyšlení
napíšu ti poslední řádky...a pak už bude na tobě jak se zachováš...

,,krutá bestie, která je zkázou naší doby..." - tak mě jednou někdo nazval...asi měl pravdu - přestávám mít city...proč? ...protože vím, jak dokáže svět s člověkem zatočit... Ty odsoudils Elis, Jencka (kvůli čemusi), Alenu, Pavla....mě....nemyslíš, že je chyba na druhé straně? ..ne já nemyslím,že je chyba jenom tam...je na obou stranách, jak na mojí tak na tvojí...ale teď - kde je větší? TO VI JEN BUH!!! A Boha mi neber, aspoň jeho mi nech, prosím...už mi nikdo nezbyl, a JA už nikoho nehledám...ani najít nechci, jsem sama sebou (krutá bestie) a budu si žít svůj vlastní život (zkáza naší doby)....až jednou najdu toho "pravého", tak to poznám...teď nikoho nechci, chci jen věřit...sobě a Bohu...Bůh je moje cesta, můj život, moje VIRA...

,,Lidé v životě přicházejí a odcházejí, jen praví přátelé zůstanou" - ty ve mně zůstaneš...navždy nebo nikdy? - NAVZDY...

Myslels že jsem ti nedávala své city dostatečně najevo?? V tom případě jsi asi na můj dopis rychle zapomněl..nebo si spíš ani vzpomenout nechceš...mé city už k Tobě nejsou takové jak byly - nemiluju Tě....promiň, ale už to nemůže být jiné, protože se nechci opět spálit - a ty určitě taky ne o moje kamarádství...

Mám šíleně moc ZNÁMÝCH - ale kamaráda jenom jednoho...a jeho nechci nikdy ztratit, je se mnou v dobrém i zlém . to jsem poznala za poslední rok co jsme téměř pořád spolu...my dva už jsme na sebe zapomněli . a neříkej že ne...není to tvoje chyba, nikdy jsem tě neodsuzovala proto jaký jsi, ale proto, co máš uvnitř duše...a tam byla krása...proč se mi ta krása nyní příčí? proč se mi mění před očima v černou kapku krve? Proč? Protože jsem tu krásu přestala milovat? ...nevím...

Protože přestala milovat ona mě? Tolik věcí bych ti mohla vytknout, ale proč jsem to neudělala?? protože jsem tě milovala i s tvýma chybama!! ty chyby se mi líbily, ty chyby...byly i moje chyby....

Tenkrát, kvůli Elině, když sis chtěl ublížit...myslíš že jsem měla klidné noci? myslíš že jsem spala s dobrými sny? neměla jsem klidné noci a nespala jsem vůbec..pronásledovala mě noční můra toho, že si něco uděláš...chtěla jsem přijet do Brna (nemohla, kvůli rodičům) - mamka mi řekla - na takové lidi se vykašli, jsou to slabé povahy....ale já s tou slabou povahou chtěla žít..nechals ve mě svůj kus srdce, a já cítila...cítila jak se cítiš ty, jak tě to žere a jak já nemůžu nic udělat....tak jsem brečela, jak malé děcko, strávila dva dny na nemocničním lůžku kvůli vyčerpání z toho, že si něco uděláš....díky rodičům jsem furt mezi váma....díky? nebo bohužel.... taky nevím....

nic z toho co jsem napsala, ti nevyčítám...jen jsem ti to už konečně všechno vyklopila...a chci abys věděl, že všechno, co jsme spolu prožili, na to nikdy nezapomenu...jsi moje všechno ale já tvoje?? NIC....

Opatruj se a měj klidný spánek a ještě klidnější sny....

Krutá bestie a zkáza naší doby...
Poslal(a): Suzan,

Citát dne

24. července 2008 v 22:21 | MaCicKa009 |  Moye...:-*
Citát dne:
Není snad většího zklamání, než když přijdeš s radostí v srdci k lhostejnému člověku.

Místo úsměvu pláč, nenávist a bolest

20. července 2008 v 17:22 | MaCicKa009 |  K zamyšlení
Proč, když je člověk šťasný..přijde něco jako blesk z čistého nebe a Vám to úsměv promění v slzy a nenávist...Ale o to horší je, když Vám "ublíží" člověk, o kterým jste si mysleli, že by toho nebyl schopný..To nenasere, jako spíš zamrzí..a zabolí to na srdci..
Proč někteří "ubližují" lidem kolem sebe..to je "baví" někomu způsobovat bolest - pomlouvat je...? Pomlouvat umí kdekdo, ale přijít za tím člověkem a říct mu to zpříma do očí..to umí už málokdo..a takových lidí je (bohužel) na světě strašně málo.....a někteří lidé by prvně měli uvažovat, než něco řeknou..než tím někomu způsobí bolest...Vím, chci toho asi příliš..to je holt život...a nezbývá nic jiného, než si tak nějak "zvyknout"...

Ideální člověk

20. července 2008 v 17:21 | MaCicKa009 |  K zamyšlení
Je pro mě symbolem krásy v pravdě. Pravda vystihuje skutečnost, říká jak věci opravdu jsou, nic si nepřikrášluje ani se v ničem neponižuje. Pravost v charakteru,... to je jako pravý Rolexky, značka kvality, vzor, od kterého se můžete hodně učit. Člověk, který Vám vždy řekne podle vlastního uvážní přímo, co si opravdu myslí, bez vedlejších záměrů nebo podtextů. Má zdravé sebevědomí a pokud by neměl, uvědomuje si to a snaží se změnit sám sebe. Jeho slova vás nemůžou urazit, protože on nikdy nic nemyslí ve zlém, on totiž neoplácí zlo zlem, ale ani zlo dobrem.. zlu se vyhýbá a ignoruje ho. Zlo je neproduktivní, není dobré jej odrážet útokem, ale postavit si proti němu zeď. Slova, která říká jsou výsledkem jeho nejlepšího uvážení, a znamenají přesně to, co dotyčný vyslovuje. To co je vysloveno je taky myšleno, nezastírá své záměry či skutečné důvody svého jednání logickými argumenty. Nemá důvod to dělat - nemá komplexy méněcennosti a kompenzovat si svoje slabé sebevědomí na jiných lidech považuje za nízké a ubohé. Stejně tak jako on mluví k lidem přijíma slova ostatních, nevidí v nich žádné podtexty a vychází pouze z toho, co se řekne. Pokud něco chce, řekne to a pokud někdo řekne že něco chce, vychází z toho co řekl. Je to podle něj jediný produktivní způsob jak komunikovat s lidma a jak se vyhýbat zlu a nepodléhat manipulaci. To, co chce, nebo si myslí, řekne. Pokud jeho slova mají znamenat něco jiného než říká, dělá to tak, aby byl skutečný význam jasný, jinak pokud něco řekne, snaží se to říct tak, aby to bylo pochopeno, jak to bylo myšleno (ale to už je jinými slovy uvedeno výše). Nevyžívá se ve "hrách" a diskusích o významech důležitých věcí, ty musejí být vždy jasné, nebo je třeba si je vyjasnit. Má v životě vytyčený nějaký cíl, nebo životní styl, za kterým si jde. Jeho štěstí a štěstí jeho nejbližších je na prvním místě. Štěstí druhých nesmí být v rosporu s jeho štěstím. Je ochoten ustoupit v některých věcech ale pokud štěstí druhého mělo nějak výrazně zabránit v cíli - v životním stylu, ke kterému směřuje, takovému člověku se vyhýbá. Ke svému cíli se skutečně snaží dojít z vnitřní touhy dosáhnout jej, nikoli přesvědčovat ostatní o tom, že tomu tak je (viz. Bylo řečeno výše). Má schopnost donutit sám sebe k činnosti - z vlastní iniciativy, nikoliv z vnější (myslím tím, že nepotřebuje aby ho někdo v jeho schopnostech podporoval). Co se týče cíle.. snaží se jej dosáhnout a vyhýbat se věcem, které by mu v tom bránily. Více dělá, než aby mluvil o věcech které dělá, nebo které se chystá udělat. Nedělá věci které považuje za ztrátu času. Čas je pro něj důležitý, protože je ho v životě málo. Ztráta času je zabíjení času věcmi které nepřinášejí nic pozitivního - tj. Radost nebo štěstí. Anebo jsou pouze neutrální - například zkracování dne nesmyslnou činností.( to je například to, co, to teď dělám, když píšu tenhle text...
Je tvrdohlavý a stojí si pevně za svými stanovisky. Ale není natrvrdlý a většinou se nechá přesvědčit rozumnými argumenty - nezajímají ho pouze subjektivní názory, ale respektuje je. Je to svým spůsobem egocentrik, ale ne na úkor ostatních. Co se týče subjektivních názorů, je nesmysl o nich diskutovat. Taktéž je nesmysl diskutovat o oprávněnosti pocitů, které jsou příčinou nějakého jednání. Když člověk něco cítí nějakým způsobem a na základě toho jedná, je nesmysl jeho pocity zpochybňovat jako dostatečnou příčinu jeho jednání (pokud se nejedná o extrémní případy... o hranici "extrémů" by se dalo diskutovat. Já mám tady na mysli spíše běžné jednání které dotyčnému nezpůsobí nějakou prokazatelnou doživotní újmu na zdraví jak fyzickou tak psychickou.). Tento "ideální člověk" s lidmi o jejich pocitech nediskutuje. Pokud nedokáže přijmout povahu, nebo způsob myšlení člověka, neodsuzuje ho, ale prostě se s ním nestýká. Ideální člověk neodsuzuje lidi. Pouze je přijímá nebo nepřijímá k sobě. Nepoužívá definitviní soudy, když mluví o subjektivních pocitech. Nikoho se nesnaží změnit ani učit. Radí pouze když má pocit, že o jeho rady, nebo názory někdo stojí.

Jsi ten

20. července 2008 v 17:20 | MaCicKa009 |  K zamyšlení
Jsi ten,kdo podá mi ruku,
když ta má klesá dolů.
Jsi ten,který se na mě usmívá,
když já pláču.
Jsi ten,co mé srdce ožívá,
když přestane bít.
Jsi ten,kdo je vždy při mě,
když jsem sama.
Jsi ten,který ví jaká jsem,
když ostatní to neví.
Jsi ten,co ho mám ráda,
..navždy..všude..
Jsi můj přítel,
co do života mi vnesl světlo.
Jsi přítel,
co na tváři mi vykouzlil úsměv.
Ten kdo mě nikdy neopustí..

Znala jsem člověka

20. července 2008 v 17:18 | MaCicKa009 |  K zamyšlení
Znala jsem člověka, co když poznal, že se trápím, neřekl jen jako ostatní: to přejde, ale vyrobil z papíru malinkou vlaštovku a řekl: vyhoď ji z okna a s ní odletí i celé tvé trápení. Je to už dávno, ale pořád jako dnes. Znala jsem člověka, co když jsem měla špatnou náladu, koupil mi malinkého plyšového slona. Znala jsem člověka... Ale teď...nevím, kde je. Na mé volání neslyší, když mávám, tak nevidí. Možná jen pomáhá těm, co to potřebují víc než já a zpestřuje jim den. Možná jen zabloudil a neví kudy ven. Možná... Snad zase najde cestu zpět a znova se potkáme, protože jeho úsměv umí prozářit den...

pěkny

20. července 2008 v 17:02 | MaCicKa009
Věci se mění každý den. Okolnosti ve kterých žijeme jsou pořád nové...Nemá smysl ptát se co se stalo, protože já to moc dobře vím. Není to poprvé, kdy jsem zažila pocit "wow tak to bylo hrozné, moje srdce má dost a už se nikdy nezamiluje" jasně, tenhle pocit existuje, ale dříve nebo později přebolí a vznikne z toho třeba dobrá příhoda.
Půlrok, který jsem s tebou prožila, byl jednoduše okouzlující. Vůbec jsme spolu nechodili, ale sám víš, že to tak bylo. Za celou tu dobu ses nepodíval na jinou, byli jsme tak často spolu a říkali si úplně všechno. Nikdy předtím jsem něco tak silného nezažila.
A pak? V jednu chvíli jsem ztratila nejlepšího přítele a taky největší lásku mého života…Bylo to, jako by mi někdo řezal srdce, jako by mi někdo kradl mozek. Měl si najednou problémy se mi svěřit, pak si přestal psát a naše setkání byly jen velmi krátké a málokdy jsme si šli vůbec popovídat. Najednou jsi šel dál. Vykašlal ses na vše co jsi měl a šel jsi dál. Když jsi se mnou chtěl mluvit, myslela jsem, že bude všechno jako dřív, že se ti stýskalo, ale všechno co jsi řekl, bylo to, že ses zamiloval. Beze slova jsem odešla, protože jsem nikdy nechtěla, abys viděl, že pláču.
Zlomil si mi srdce a já náhle ani neměla svého nejlepšího přítele, kterému bych vše řekla. Prvních pár týdnů bylo jako kdybych snad ani nebyla v téhle dimenzi. Avšak uvědomila jsem si, že musím jít dál. Pokročila jsme přes fázi "už se nezamiluju". Všem kamarádům jsem pověděla, že jsem v pohodě, že všechno zvládám. Budu jim to tvrdit ještě dlouho, vlastně napořád. Tohle byla největší rána. Láska mezi přáteli je teď pro mě mrtvá. Jestli si dokázal takhle ublížit, znamená to jediné…celou dobu sis hrál. Opouštím svoje staré Já, které tě bude milovat navždy. Musím ho odsunout, protože jsi zradil. Zrada proti lásce zasluhuje ten největší trest…ztratil si svou nejlepší kamarádku…